Méně 0,1 % vody na Zemi je snadno upravitelná na pitnou vodu. Nejkvalitnější vodní zdroje představují podzemní zdroje či artézské studny, popřípadě speciální vodárenské nádrže, méně kvalitní zdroje se nacházejí v jezerech, řekách a potocích.

Podzemní zdroje obsahují velmi kvalitní vodu díky tomu, že do těchto míst voda přitéká přes různé vrstvy hornin, čímž dochází k její filtraci. Složení hornin, kterými voda protéká, určuje její čistotu a kvalitu. Voda z těchto hornin přebírá různé minerální prvky – někdy dokonce v takové míře, že se voda používá jako minerální voda na pití. Z podzemních zdrojů se voda čerpá z vrtů.

Speciální vodárenské nádrže jsou vodní díla vybudovaná za účelem akumulace pitné vody. Jsou tedy budovány v oblastech, kde jsou zdroje vody vysoké kvality a kde nehrozí znečištění vody v nádrži činností člověka. V okolí vodárenských nádrží je vždy vymezeno ochranné pásmo, ve kterém je lidská činnost v některých ohledech omezena tak, aby nedocházelo k znečištění zdroje. V ochranném pásmu je například zakázána přeprava ropných látek, užívání chemických hnojiv,… Vodárenské nádrže se nevyužívají ani k rekreačním účelům.

Jedněmi z nejméně kvalitních vodních zdrojů jsou povrchové vodní toky. Voda v nich bývá nejvíce znečištěná, takže její úprava v kvalitní pitnou vodu je také nejsložitější a nejnákladnější. Často je dokonce výhodnější vybudovat přivaděč kvalitní vody ze zdroje vzdáleného až několik desítek kilometrů, než povrchovou vodu složitě upravovat.

Voda z přírodních zdrojů využívaná pro výrobu pitné vody se nazývá neupravená surová voda. Tu je nutné dopravit na místo, kde je úpravna vody, a kde proběhne přeměna této vody na vodu pitnou.

O povrchové toky a nádrže v přírodě pečují státní podniky působící v daném povodí. Vodárenské společnosti za odebírání vody z podzemních nebo povrchových zdrojů musejí odvádět poplatek.